Proměna 22 denním půstem


22 dní půstu, aktivního života a hluboké proměny

(kdo jsem)

Začnu trochu více ze široka. Jsem v tuto chvíli téměř 26ti letý a je to už hezkých deset let od doby, kdy jsem běhal po doktorech, kteří mi pořád něco testovali, strašili mě, zakazovali a předepisovali. Tehdy jsem přehodil výhybku
a začal jsem se ptát. Od té doby čím dál bytostněji chápu neúprosnou pravdu věty: „…Once you start asking questions, you can’t stop…“ v překladu „jakmile začneš klást otázky, už nemůžeš přestat“, použité ve slavném filmu Food Matters.

Již dávno jsem z pohledu všech standardních měřítek plně zdráv a ve skvělé fyzické i duševní kondici. Při józe můžu dělat asány (pozice), které jsou pro spoustu lidí mimo jejich fyzické možnosti. Mám-li chuť se proběhnout, vím, že 10 km bude příjemné osvěženíčko, i když jsem za posledního půlroku běžel maximálně tak na tramvaj (říkám tomu úroveň instantní kondice). Když je třeba, tak i něco zvednu (občas něco těžkého zvednu i jen tak, pro radost), na strom vylezu a při saltu si nesrazím vaz.

Jsem se sebou spokojen. Ale otázka: „Jak vypadá plný lidský potenciál?“ /„Jak vypadá můj plný potenciál?“. Ta je ve mně, stále kvasí, bublá a dožaduje se odpovědí. V knihách o tantře, józe, taoismu, léčitelství, manažerských dovednostech, očistách, hojnosti, atp. čtu o možnostech lidské bytosti, které mi připadají velkolepé.

Více než velkolepé mi vlastně ale připadají přirozené a normální, o to nepochopitelnější je pro mě ta „normalita“ většinová, ve které se sám v mnoha ohledech nacházím. Ve svém jádru opravdu nechápu, proč bytost s neomezeným tvůrčím a extatickým potenciálem, za kterou považuji každého člověka, prožívá tak nepochopitelné věci jako třeba nedostatek (čehokoli), nepohodlí, mnozí dokonce nemoc, nebo že tráví svůj čas „snažením se o něco“ místo tvořením něčeho. A co je snad nejhorší, že většinu času tráví ve svých myšlenkách, namísto extatického prožívaní vln přítomnosti při cestě k naplnění záměru své duše …

 

Když to uzemním a shrnu, mé vlastní kompromisy se štěstím mě vytáčí a připadají mi v porovnání s potenciálem, jaký v sobě cítím, slabošsky odporné. To, že jsou vlastně přijaté jako „normální“, na tom pro mě vůbec nic nemění a rozhodně nezlehčuje.

(kde jsem byl)

Tak a teď od své vnitřní nekompromisnosti k pravdě, kterou žiji, a jak se tento můj životní postoj projevuje.

Cítím se jako malé děcko a pořád si hraju. Když něco začne být „vážné“ a musím se o to snažit, vím, že jsem se chytil do nějaké rozverné hry světa a hlavně svých myšlenek (jsem ve své „oblíbené“ slepé uličce) a to hlavní, co musím udělat je, začít si zase hrát. Tedy navzdory tomu, že bývám svými traumatizovanými strukturami sváděn k tomu „drtit věci na výkon“, vím že jediný opravdový smysl je, hrát si. Hrát roli, kterou mám zrovna chuť hrát, hrát ji naplno a při tom vědět, že ji hraji pro radost.

Můj život tedy býval jakýmsi dialogem těchto dvou částí, což vytváří vtipnou dynamiku osobnosti. Věčně vysmátý pohodář, podnikatel s velkým nadšením pro tvoření „samorostných“ systémů (sázení zahrady), kterému jde všechno snadno a ke všemu si udělá čaj, občas se do něčeho „důležitého“ zakousne a se vší vážností to „drtí“, dokud ho vyčerpání/frustrace nevypne.

 

A teď k věci.

Jídlo i „nejídlo“ a s tím spojené očisty, je snad ta hlavní věc, která mě baví prozkoumávat ze všech možných stran. Samozřejmě i já jsem toho víc přečetl, než opravdu udělal, a kolik jsem toho teprve nakecal (i tento nešvar si ještě hýčkámJ).

Něco jsem ale přesto zkusil: léčivé diety, vegetariánství, ayurvédské stravování, programy striktně bez cukru, „Oshavy“ (7. dieta Dr. Oshavy – 10ti denní program na yangových obilovinách), období full raw food, různá procenta syrového a vařeného, warrior diet, shankaprakshalány, klystýry, jaterní očisty, bylinné kůry, 5 let se zelenými potravinami jako právoplatným základem jídelníčku, 1 den půstu týdně (cca 6 měsíců) pár 3-denních půstů, jeden 7-denní…

 

Víc jsem si o půstu přečetl a taky sdílel s lidmi s autentickou zkušeností. Nejvíce mě inspiroval přístup k půstu mé přítelkyně Anique (popsaný zde :http://www.vonnachyse.cz/2014/10/212014.html). Tím zrála má chuť udělat vlastní průzkum.

(Kouzlo motivace)

Věděl jsem, že mám na delší půst chuť, ale věděl jsem, že si musím počkat na „ten svůj čas“. Není to odkládání toho, na co mám chuť na nějaké „až pak“, je to vyčkání na chvíli, kdy mám skutečně chuť a jasný záměr, proč to chci a co mi to má do života přinést.

Do té doby je to pouhé nadšení nástrojem. Půst jsem vnímal jako mocný nástroj pro životní transformaci, ale házet lopatou jenom proto, že je skvělá, není cesta, která by něco užitečného přinesla.

Až skutečná touha po proměně ve mě vyvolala tu opravdovou vášeň se do toho pustit. Vnímal jsem, že můj vztah k jídlu zapadl do jakési všednosti. Už pro mě není extatickou oslavou mého tělesného pobytu na Zemi, ale víc jakási potřeba či nutkavá tendence, která mi vládne, a já jí poslušně naplňuji.

Vím, že hru na naplňování potřeb a očekávání hrát nechci. Když jsem jel v těchto kolejích, cítil jsem, jak ve mně potřeba jídla vyhlodává jakousi díru. Díra palčivě volá po zasypání, a když jí zasypu, přijde jenom pocit „úlevy“ ve smyslu: „ok, uhašeno“.

Chci být vládce svého života, ne vykonavatel příkazů, proto jsem chtěl svůj vztah transformovat do stavu: „žiji naplněný život, mé tělo je v proudu energie a já si jej můžu dle libosti vybarvovat z široké palety chutí, vůní, barev
a stavů, které plody naší Země představují“ – vnímat jídlo jako boží dar
a extatické milování s matkou Zemí s vděčností až k slzám
.

K tomu jsem měl několik svých „sobeckých“ motivů. Chci mít více životní energie, probouzet se časně ráno s chutí „vyletět s hnízda“, pozdravit nový den radostným pohybem a pustit se do zázraků tvoření. Někdo praktikuje proces, kterému říká „práce“. Nevím, jestli je pro mě scestné to slovo, nebo způsob, jak se aktuálně ve společnosti vykládá, každopádně s tím ve svém životě nic společného mít nechci J.

Chtěl jsem se hýbat s větší lehkostí a ohebností, mít jasnější mysl (trápila mě váhavost a nerozhodnost), rozhýbat metabolizmus (ať jsem dělal, co jsem dělal, měl jsem už roky stále stejnou váhu, a chtěl mít o pár kilo víc), a hlavně měl jsem chuť projít nějakým pořádným dobrodružstvím, pustit se zajetých kolejí a vstoupit do neznáma.

Když jsem cítil, že to přišlo, přišlo to. Chtěl jsem začít o víkendu na chalupě. Stejně to ale bylo jinak. V úterý jsem byl na manažerském setkání Green Ways v Buchlovicích, kde jsem přebíral ocenění za čerstvě dosaženou pozici „manažera sítě“ a tamní slavnostní jídlo bylo již „to poslední“.

DSC_0437

Další den (už doma v Praze) jsem nadšeně vyběhl do víru města,  koupit si za dosažení manažerské pozice, za odměnu macbook! Šel jsem  se svým spolubydlícím, který se nabídl mi pomoci s výběrem toho  správného kousku. Zjistil jsem, že dnes dává půst, tak jsem si řekl: „tak fajn,  jdu do toho“!

 

 

  1. 1.den (28. 5. 2015) jsem tedy zahájil radostí z nového stroječku, od kterého si  slibuji vyřešení všech těch nervy drásajících procesů, kterými mi svět  počítačů neustále připomínal patologii struktury, které jsem říkal „šetrnost“. Následovalo malé esoterické setkání se zasvěcením do plného přijetí toku energie, představení GW projektu jedné krásné ženě (stále ještě u dobrého  čaje), chystání věcí na plánovanou cestu na Moravu, pak tantra kurz, prostě  šrumec, při kterém stejně přijde vhod, že není třeba něco shánět, jíst a  trávit.

 

  1. den. Ranní cesta na vlak bez přípravy svačinky na cestu byla příjemná. Už tak byla až nezdravě brzy ráno, ale cestu ve vlaku s východem slunce jsem si užil. Na občerstvení ve žlutém vlaku, které vždy vnímám s vděčností, jsem reagoval s úsměvem a bez řečí přijal vodu.

Cestou jsem si připomínal zákonitosti půstu a jeho fáze ze skvělé knihy Zlatá pravidla očisty a hladovění (Gennadij Malachov).

Věděl jsem, že proces proměny půstem, na který mám chuť, bude určitě delší než čtyři dny. Tedy hlavní benefity, ke kterým se chci dostat, jsou ty, které vznikají tím, že se trávení zcela zastaví a metabolické procesy postoupí na buněčnou úroveň.

Proto jsem si nedával ani šťávu z ječmene, kterou normálně začínám, ale slabé meltě a později i Maté jsem neodolal… Nu což, chytrému napověz
a hloupého kopni… Věděl jsem, že jakýkoli ústupek mi celý proces jenom zkomplikuje a prodlouží nepříjemnou fázi.

První 3 – 4 dny jsou provázeny pocitem sžíravého hladu (u mě obzvlášť).
Je fajn zřeknout se čehokoli kromě vody, protože pak se trávicí ústrojí opravdu vypne (já si čajíčkováním do druhého dne posunul vypnutí trávení, až na pátý den). Je dobré se v té době rozptýlit aktivitou, ale mně vyhovovalo, že po schůzce s bratrem v Olomouci jsem v Ostravě naskočil do auta a vyrazil na chalupu. Do samoty a klidu.

 

Tak a teď něco objevného – když člověk nejí, tak velmi brzy ani „nekaká“. Ani zdaleka to ale neznamená, že by neměl co vylučovat! V tom je při půstu nejvěrnějším přítelem kolega klystýr (takový plastový pytlík s hadičkou
a ventilkem na konci, do kterého se vejde skoro 2 l tekutiny). V době půstu je fakt fajn mít s tímto společníkem opravdu intimní vztah a nedělat drahoty, že dnes ne, že mě bolí hlava nebo nemám náladu J. Půst (léčivé hladovění) by se správně měl klystýrem zahájit, tedy dát si alespoň jeden ten rozkošný výplach, abychom se zbavili všech těch „věciček“, které si tam v těch našich zatáčkách spokojeně hoví. Vzhledem k spontánnímu začátku a plnému diáři jsem se já dostal ke svému prvnímu výplachu až třetí den. Tedy dva dny jsem si ty „dobroty“ vstřebával do krve. Neumřel jsem, ale rozhodně bych každému doporučil následovat ověřený postup.

(klyzma – výplach)

Abych byl svůj vztah k výplachům vybarvil aspoň trochu tak intimně, jaký teď je, věnuji mu zvláštní pozornost. Jednak proto, že výplach vnímám jako téma dostatečně opředené mýty, bájemi a předsudky, ale hlavně proto, že jej vnímám jako alfu úspěchu (omegou je záměr).

Pár jsem jich zkusil – musel jsem… Každý rozumný léčitel a každá hlavu
i patu dávající teorie o zdraví člověka začíná svou práci na ozdravení člověka
u důsledné očisty střev a klyzma je v tomto tématu vždy hned ta první, nejpřímější cesta.

Nikdy jsem neměl problém s tím, že někde pověsím nádobku s vodou, kleknu si na kolena, dám si hadičku do zadku a pustím tam vodu. Jistě, poprvé i to byl zajímavý zážitek a proces práce s pocitem vlastní důstojnosti atd. Ale jako vždy stačilo přestat tlačit na vůli a jen trochu víc šlápnout na pedál humoru, udělat si srandu „z toho“ a hlavně ze sebe. S tímto nastavením jsem byl schopen zasvětit do této očisty i své blízké přátelé a udělat „klystýr party“, ale to je jiný příběh.

Z důstojnosti jsem si udělal srandu a hadička do zadku mě přestala jakkoli strašit, ale radostné to pro mě stejně nebylo. Vodě (s čímkoli) se do mě moc nechtělo, teklo, neteklo, prostě do sebe tu vodu dostat pro mě nikdy nebyla žádná sláva. Lehal jsem si na bok, klekal, podpíral se lokty a kde co, když už do mě voda natekla, byl jsem jí nalitý jak balón, bolelo mě to a rozhodně jsem nebyl schopen v sobě vodu nějak udržet (ani pár minut).

Přesto jsem v průběhu 10ti let občas výplach udělal, hlavně pak v posledních letech, kdy jsem dělal i jaterní očisty. Nikdy jsem však neměl pocit, že by ze mě cokoli divného vycházelo, prostě pár zbytků stolice, v posledních 5ti letech často zbarvených do tmavě zelené (od Chlorelly) a jinak nic.

Tedy rozhodně jsem neměl moc velkou motivaci následovat rad velkých léčitelů a dělat si výplach denně po dobu půl roku a pak obden atd. až se dostat na 1x týdně. S troufalostí (a hloupostí) sobě vlastní jsem je i jejich postupy odepsal jako fanatické magory, kteří jsou prostě ulítlí a moc to hrotí (asi neví co lepšího se životem, tak se pořád jen čistí…).

Poprvé mi spadla brada na podzim u mého 7 denního půstu, kdy jsem dělal klyzma důsledně (obden, jak radí Malachov) a docela jsem koukal.

První den to byla taková ta klasika. Pár zbytků, trocha zelené vody, prostě čistý jako miminko. Třetí den tam byla nějaká černá hrudka a pátý jich už tam bylo docela dost, to co ze mě vyšlo sedmý den, bych už označil, že ze mě šel fakt „hnusný marast“.

Získal jsem k výplachům respekt, trochu se chytil za nos, nicméně jsem nijak pravidelně s výplachy nepokračoval.

Klyzma třetího dne hladovění (moje první) bylo nápadně podobné tomu, jak vypadalo po třetím dnu tehdy. Nebyly to zbytky normální stolice, ale jakési černé hrudky čehosi, a to v úplně černé zapáchající vodě. Po tomto výplachu, když jsem běžel na záchod „v druhé vlně“ ze mě vyšly ony podivné útvary v relativně čisté vodě, zaznamenal jsem skvělou příležitost pro foto, které ve vší své strašidelnosti přikládám. (foto jsem po neočekavaně bouřlivé reákci veřejnosti stáhl. Pro ty které opravdu zajímá co z nás při půstu odchází, můžu poslat soukromě)

 

Jestli tyto „útvary“ jsou důkazem postupného vylučování pověstné  vrstvy nánosů, kterých dle léčitelů průměrný muž středního věku nosí  ve svých útrobách klidně 10kg, nebo jde o metabolické zbytky,  vznikající buněčným metabolizmem, který se při hladovění spouští a    jde tedy o toxický odpad ze samotných buněk či mezibuněčného  prostoru, opravdu nevím.

Popravdě je mi to dost jedno, jaký je původ tohoto „produktu“, je to  nezdravě vypadající hmota, páchnoucí jak starý družstevní prasečák a  jsem rád, že je ze mě pryč.

Vím, že bez klystýru by to ze mě pryč nevyšlo a ani bych tuto „nádheru“ neviděl. Nic mě nemotivovalo do dalšího vyplachování víc, než vidět tady tu hmotu odcházet z mého těla pryč.

  1. den jsem jinak skoro celý prospal. Až na výplach (po kterém jsem šel zase spát) jsem neudělal vůbec nic. Užil jsem si západ slunce, pak dlouho koukal do krbu a věnoval se sebedotazování, komunikaci s průvodci, anděly, silovými zvířaty a dělal intenzivní rozbor toho, v co se chci opravdu proměnit. „Jaký život chci žít? Na čem lpím? Co mě omezuje a co mi slouží?“ Zjišťoval jsem kdo a co mě brzdí a hledal řešení. Tohle cítím jako nejdůležitější věc na cestě – hlídat si, ať jdu „správným“ směrem. Správný směr je vtipný pojem, každý si ho určitě vykládá jinak, ale pro mě je to ten směr, kterým mě baví jít. Vím, že proto, aby mě bavilo tam jít, nějak potřebuji, aby mi cíl dával smysl, sliboval větší svobodu pro mě
    i všechny ostatní, ale hlavně mě musí bavit tam jít… Moje vědomá víra už nerozlišuje mezi „dobrem“ a „zlem“ – vnímá jen „zkušenost“ a z ní je pocit, a v tom se dá najít „ponaučení“ (když mi vědomí poleví, tak se do těch struktur, že je něco „dobře“ a „mělo by se to“, a něco je „špatně“ a „nemělo by se to“ stále chytám). Taky jsem ještě loutka šaška, kterému tento program tahá za nitky motivací a tužeb, ale alespoň si z toho dělám srandu J.
  1. den vypadal podobně, ale i jsem se slunil a posekal velký kus trávy (6 000 m2 pozemku není úplně málo), dal si západ slunce a šamanění u krbu.
  1. den tak klidný nebyl. V jednom z mých nájemních domů byly nepokoje.
    Do svého největšího bytu (5+1, 150 m2) na statku v Žerotíně jsem ubytoval rodinu, která se začala jevit jako problematická. A tak jsem ve svém poměrně malátném stavu (avšak s čistou myslí) jel sám „vyhodit“ asi 10ti člennou nepřizpůsobivou rodinu. Najel jsem svou kouzelnou fialovou Fiestou přes 200 km přes kopce a vesnice, schválně delší, ale hezčí cestou. Jak já viděl svět barevně a jak mi bylo krásně, hlad už mě netrápil, jen jasnost a čistota.

Když jsem se rozhýbal do akce (což mi vždy chvíli trvalo), tak jsem táhl jako slon. Pomalu, klidně, neúnavně.

S rodinou to zas tak klidné nebylo, řvali jsme po sobě asi 2 hodiny, hádali se o platbu za vodu, o kauci, o nájem… i pánové příslušníci Policie přijeli. (Policii jsem volal poprvé v životě a číslo jsem si musel na mobilu vygooglit, jak jsem byl nervózní.) Nakonec jsem to však na svých bosých nohou ustál. Dostal jsem klíče
a udělal dohodu s jinou nájemnicí.

Ta kombinace malátné slabosti s jasností mysli a sebedůvěrou (silnější než kdy jindy) byla opravdu krásným zážitkem. Když jsem hasákem sundával porouchané čerpadlo od kotle, jasnost mysli nebyla tím nejužitečnějším nástrojem. Startoval jsem déle, ale zabrat jsem ještě dovedl.

Cestou necestou jsem si vychutnal vesnice, pole i spoustu zatáček, mantry do příjemně monotónního hučení motoru (s děravým výfukem) a nakonec zpět
u krbu…

6 – 8. den

Nabíjel jsem se dále jasností svého záměru a řešil si v sobě otázky svého směřování. Rozhodl jsem se, že se „uvolím“ vzdát se na čas svého dosavadního životního stylu a jít do výzvy rozjet svůj vlastní „Roostaurant“ v Ostravě, pod svou „vlajkou“ Tarzan’s Life (www.tarzanslife.cz). Vymýšlel jasný koncept životního stylu tak, aby má největší láska (Green Ways) stále zůstala viditelná na piedestalu mého života (kam právem patří) a při tom, ať nedržím proud
a nesedím na svých starých zvycích jak žába na proudu života.

  1. den

Večer jsem v Ostravě přednášel svůj manažerský příběh o tom, jak mě moje zelená podnikatelská cesta změnila a jakého ze mě udělala člověka. Všem zářily očka, mně se trochu podlamovaly nohy…

Stále jsem se nezvážil, ale myslím si, že tou dobou jsem (stejně jako posledně u sedmidenního půstu) ještě neztratil ani kilo. Je to dost raritní, v prvních dnech je normální úbytek 0,5-1kg/den, ale moje struktura si stále držela své a ne a ne se toho pustit. Tím, že jsem nic nemetabolizoval, jsem na tom s energií byl dost na štíru. Když jsem té noci po přednášce přistál u svého bratra v Olomouci, poprvé mě napadlo jestli to nezabalím, byl jsem úplně vyšťavený, bylo mi zatěžko se pohnout, bylo mi slabo jak nikdy.

  1. den – Raw Food festival

Ráno jsem vstal brzo a jel zase „do plných“, cítil se jakž takž k světu, ale musel jsem nastartovat opravdu ráno (což ani normálně moc nemusím), ještě jsem něco vyřešil kolem nového nájemníka a mazal na vlak do Prahy.

Jel jsem rovnou na Raw food festival připravovat stánek, dle konceptu který jsme vymýšleli spolu s Filipem k projektu www.highvibetribe.eu. Tam jsem se taky moc nezastavil, skládání stánku, vymyšlení a realizace výzdoby, horko.. Místy jsem měl takové „zhoupnutí“ energie, že jsem myslel, že padnu, nebo cítil, že se hýbu a úplně hlemýždím tempem (alespoň na své poměry), do toho organizační schůzka s našim týmem dobrovolníků a večer jsem vpadl domů úplně na dně, sotva se držíc na nohou.

(krize)

Někde jsem se sesypal a bůh ví jak dlouho prostě „čuměl do blba“. Je to vtipné, ale této zajímavé činnosti jsem se s postupujícími dny věnoval spontánně stále více a čím dál intenzivněji. Nádherný stav svévolné meditace, kdy s úplně prázdným obličejem, bez jakéhokoli výrazu čumíte kamsi, nemyslíte si vůbec nic, při tom pociťujete naprostou bdělost, jasnost a jednoduchou, prostou blaženost, která sama od sebe vyplňuje celý váš život. Vše je jen cosi, co se odehrává na pozadí nádechu a výdechu. Navzdory vyvolávání dojmu úplné prostoduchosti, kterému se nejde vyhnout, stojí tento stav rozhodně za to zažít J.

Opět mě napadalo, jestli bych neměl skončit, protože mi bylo fakt tak slabo, až mě to děsilo, ale když jsem se do té otázky skutečně položil, cítil jsem, že vůbec nechci přestat. Jako správný „ezouš“ jsem si i zakýval kyvadlem, jestli je to pro mě dobré, ubezpečil jsem se, že ano, a čuměl jsem dál…

10-11 den – Raw food festival

Ráno jsem se zase cítil dobře. U výplachů ze mě chodí stále větší množství oněch smradlavých roztodivných kousků čehosi a pokaždé cítím opravdu znatelnou úlevu. Začal jsem si všímat, že se mi střeva uvolňují, což se projevovalo jednak tím, že do mě u výplachu tekla voda čím dále pohodověji, ale hlavně, že se mi dýchalo lépe hlouběji.

Půst mi vlastně stahoval břicho, dýchal jsem jen nahoru do plic, a moc mi nešlo pořádně nafouknout břicho. Tak jsem břicho prodýchával, nafukoval, uvolňoval, až zmizela únava i pocity nedostatku a já se opět naplno rozjel.

Cítil jsem se, jako bych se provlíkl tenkou trubkou a pak vklouzl do prostoru, který byl daleko větší a pohodlnější než kdy před tím. Vrátila se mi energie a zase jsem začal blbnout.

Přiskotačil jsem na náš stánek a motivoval všechny kolemjdoucí, ať přijdou na naše Létající mejdlo první vědomou party u nás

( http://www.highvibetribe.eu/letajici-mejdlo/ ).

       Být na festivalu jídla, kde bylo i pro mě něco lákavého opravdu na každém stánku, a při tom si jídlo užívat jen pohledem byl zajímavý zážitek.

 20150607_12493820150607_125031

(prožitek hojnosti)

Když jsem si poprvé uvědomil, že začínám půstovat a v diáři viděl, že to tedy určitě bude přes Raw fest, říkal jsem si: „ne, tak to nějak posunu, taková akce je jednou za rok, to je škoda si ji neužít naplno (nejíst tam)“. Díval jsem se dále do diáře a zjistil, že vlastně stále je v životě spousta akcí a dobrého jídla, zjistil jsem, že souvislých 20 a více dní, bez nějaké akce spojené s hodováním (oslavy, večírky, fesťáky, setkání s přáteli, atd.) ani nemám. A ke každé jsem měl postoj: „to si nemůžu nechat ujít“.

Toto uvědomění byl velký střípek mozaiky mé proměny: „Můžu si to nechat ujít“, svět je plný hojnosti, každý den je plný dobrot, a proto se jich klidně můžu kdykoli vzdát, až budu chtít, bude jich stejně všude plno.

Tu svobodu nemuset „využít každé příležitosti“, bych opravdu přál prožít každému. Tento program, který by se dal taky přeložit jako: „urvi, co se dá“, nebo „ber, dokud je“, se mi na hluboké pocitové úrovni přepsal na „pořád je všeho dost“.

Vůním se nedalo uniknout, ale k žádnému jídlu jsem cíleně nečichal – moudří půstaři doporučují se jídlu vyhnout a hlavně k němu nečichat, neboť je zbytečné si startovat slinění a trávení, když nic trávit nechceme.

  1. – 15. den – Party

Po zabalení stánku a rozvezení věcí na správná místa jsem všechnu svou pozornost (kterou jsem dovolil poskytnout vnějšímu světu J) směroval k organizaci naší party.

Najezdil jsem po Praze spoustu kilometrů, udělal spoustu telefonátů, nakreslil myšlenkové mapy, koukal na recepty a kalkulace, pomáhal s odhadem množství surovin, zkoordinoval asi 20 nadšených dobrovolníků a nakonec si
i zacvičil trochu acro yogy, prošel se po skle a zapařil si na sluchátkách.

Když jsem se ve dvě v noci vrátil po úklidu a balení, byl jsem unavený, ale hluboce spokojený.

(výsledek : https://www.youtube.com/watch?v=LXjP0N4KnjI)

letající mejdlo

 

 

  1. – 20. den

Sedím na své Ikea matraci, na prasklém rámu (už několikrát opravovaném) koukám na  svůj laminovaný nábytek (který jsem taky již mnohokrát opravil), podivuji se nad  ustavením nábytku (o kterém jsem si už roky myslel, že v tak malé místnosti to nejde  jinak) a říkám si: „co to, sakra, je?? “ (WTF??)

 

(Jasná mysl, rozhodnost)

Dlouho jsem se cítil omezován nerozhodností. Když jsem měl někam jet, nebo něco  potřeboval, vybíral jsem klidně půl roku, řešil, jak ušetřit, dokola přemítal, jestli to je  opravdu nutné a pak se dokola ptal lidí, duchovních entit

i  kyvadla, co je vlastně „správně“.

Teď, ve stavu jasné mysli, mi každý projev mé „průměrnosti“ připadal úplně zřejmý a hlavně se ihned tvořilo řešení.

V hlavě mi se složila jasná struktura potřeb a vize. Otevřel jsem macka (jablečný počítač) a koupil: japonský futon, perský koberec, americký stůl, staroněmeckou komodu, klekačku, ať pracuji s rovnými zády, skládací židle na terapie a tiskárnu, která se mi vejde do stolu. Všechno, co jsem v pokoji měl, jsem odnesl na půdu. Co bylo z daleka, tam jsem domluvil dovoz, co bylo v Praze posvážel půjčeným autem, koupil barvičky, opalovací pistoli a pustil se do toho.

Nakonec z toho bylo asi 14 dní překračování krabic a domácího chaosu, ale výsledný prostor bez kompromisů stál rozhodně za to.

Sám sebe jsem si užíval a byl vděčný za rozhodnost, kterou jsem u sebe dosud nezažil. V aukcích všechny přeplatil, i bez šetření vše koupil v super cenách a hlavně vše vyřešil ihned a nenosil si sebou žádné otázky, pochyby a neodkládal rozhodnutí na „někdy“.

Tato akce mi zprostředkovala zážitek dalšího střípku do mozaiky mé proměny.

Když jsem přistoupil k zemitým „starostem a problémům“ s čistou myslí, zjistil jsem, že: „žádné vnější problémy neexistují“. Problémy mám, jen když mám v sobě zmatek, a proto není vůbec potřeba jakékoli problémy „řešit“, stačí je vnímat jen jako alarm, který mi říká: „máš v sobě chaos“. Zastav se, udělej si jasno. Dále už není žádný problém, jen zábavná (klidně náročná) cesta naplňování vize.

21.-22. den

Plán byl 21 dní, ale když už to bylo tady, vůbec se mi nechtělo něco „přerušovat“. Měl jsem akční den, ale když jsem se odpoledne vyrážel na své domluvené pracovní schůzky, zhoupla se mi energie tak, že jsem se rozplácl na futon a nebyl schopen se ani pohnout. Oznámil jsem zpoždění a po skoro hodinovém procesu jsem zase cítil onen známý pocit, jako bych se „protáhl trubkou“, motory nastartovaly a na schůzkách jsem se cítil jako vítěz.

Večer 22. dne to přišlo. Jemný, ale jasný pocit, že jsem tam, kde jsem chtěl být. Mám v sobě hlas Forresta Gumpa který říkal: „když už mám za sebou 22 dní, mohl bych si dát alespoň těch 30“, ale cítil jsem velkou radost, že nemusím mít všechno hned, a že si můžu nechat další krásnou proměnu na jiný, ten pravý čas.

20150619_144407

Pokračování

  1. dne jsem si se vší rituálností namíchal slabý ječmen, procítil jeho energii
    a začal jej převalovat v ústech. K mému údivu se žádné velké nadšení nedostavilo. Připadalo mi to vlastně úplně normální, jenom jsem procítil ten rozdíl mezi byť takhle slabou šťávičkou a vodou. Cítil jsem jak je to najednou „těžké“ a jak to tělo začíná zpracovávat.

Každé 2 hodiny jsem si dal 1 dl ječmene nebo jiné šťávy (salát, mrkev, řepa). Po šťávičce se mi dostavoval nádherný pocit uspokojení a sytosti.

  1. den jsem se konečně dostal na váhu. Měl jsem krásných 60 kg, tedy více než 10 kg dole. Bývala mi zima, jakou jsem dosud nepoznal a dokonce jsem mnohdy chodil i v botách (to běžně nedělám), byl jsem lehký a „vzdušný“, přesto jsem nechtěl spěchat s přechodem na „normální stravu“. Cítil jsem, že proměna probíhá dál, ale jiným způsobem.20150620_101646

 

Na šťávách jsem byl 7 dní (když pominu pár jahod ze záhonu) a sedmého dne, tedy 29. dne mé proměny se to   stalo.

Při raním klystýru jsem se opravdu nestačil divit, nevyšly ze mě černé hrudky jak jsem byl z procesu již  dobře zvyklý, ale černé hromady. Bylo to, jako bych ze sebe vyhodil kýbl černé plastelíny, vůbec jsem  nechápal, odkud se takové množství čehosi mohlo vzít, jen jsem cítil nádhernou směsici pocitů zděšení, že  něco takového ve mě bylo, s vděčností, že už to ve mě není.

Když jsem vyšel z oné místnosti jako velký vítěz, cítil jsem, že tento proces právě zdárně skončil. Trávení se  mi nastartovalo z 0 na 100% a já měl chuť jíst
a tak jsem jedl…

 

 

18. 7. 2015 (mám narozeniny)

Je to už 25 dní co si užívám jídla a už jsem zpět na své předešlé váze (70 kg). S jídlem po půstu mi do života přišly nové témata, radosti a výzvy, od výčitek z přejídání, přes rána s „kocovinou“ (stav po noci, kdy jsem jedl před spaním), až po neskonalé rozkoše prožívané v očištěném těle, ale to bude zase jiný příběh…

Tráví mi to se silou, po jaké jsem toužil, jsem rozhodný, sebevědomý, mám ze Sebe radost, miluji se a totéž přeji i Vám.20150715_123403

Lukáš (Tarzan) Gondek